Stanislav Boloňský 
V červnovém čísle zveřejnila Eva Sodomová článek věnovaný „kulatému“ výročí žalovského fotbalu. Navazuje nepřímo na můj text z minulého roku „Zelená je tráva, fotbal to je hra“ (viz Odraz č. 7–8/2025), v němž jsem na společné „narozeniny“ žalovského i roztockého fotbalového oddílu upozornil.
Historie je to zajímavá a je důležité si ji připomínat tím spíše, že se bohužel v Žalově fotbal už nehraje. Jedním z důvodů je bezesporu fakt, že AFK Žalov přišel o své velmi pěkné hřiště pod vrchem Řivnáčem, zprovozněné v srpnu roku 1968.
V této souvislosti se však autorka dopustila chybné interpretace některých historických událostí. Napsala, že město pochybilo, když soud vrátil pozemky majitelům. „Město, místo aby nabídlo fotbalovému klubu svůj pozemek, který má hned vedle stadionu, jej raději pronajalo soukromému podnikateli. Mohlo ho i vyměnit nebo vykoupit. To se však nestalo…“ Tento příkrý odsudek trochu relativizovala poznámkou, že článek napsala podle vyjádření pamětníků, přesto ho nelze nechat bez odezvy.
Eva Sodomová poněkud věrohodnost vzpomínek pamětníků přecenila – víme, že tzv. orální historie má své zjevné limity. Druhou chybou bylo to, že si své tvrzení neověřila pohledem do katastru nemovitostí. Pak by jí bylo jasné, že vzpomínky pamětníků úplně nesedí.
Rozlehlý areál žalovského AFK se nacházel na dvou velkých a několika menších pozemcích. Vlastní hřiště bylo na největším pozemku č. kat. 3817/2 o rozloze cca 16 tis. m2. Zázemí se šatnami na menším sousedním pozemku č. kat. 3817/1 o rozloze 6 260 m2, z toho 300 m2 zaujímají zastavěné plochy. Na tento pozemek sice ještě navazuje další ve vlastnictví města o rozloze 726 m2, č. kat. 3814/2, který je ale svažitý, tedy nevhodný.
Počátkem 90. let byl skutečně pozemek s hřištěm vrácen v restituci potomkům původních majitelů, když požádali i o vedlejší pozemek se šatnami. Soud však vydal jen pozemek s hřištěm, druhý pozemek zůstal státu, potažmo městu (původní majitelé ho obci v 60. letech prodali). Z porovnání výměr obou pozemků je jasné, že na menším pozemku se šatnami nešlo náhradní hřiště realizovat, možná ještě tak plácek pro dorostence.
Dalším handicapem tohoto pozemku je to, že není rovný, ale má výraznou terénní vlnu, kterou by bylo nutné odtěžit. A zde narážíme na problém druhý – archeologickou ochranu zdejšího území, které náleží do ochranného pásma prehistorického hradiště Řivnáč. Dnešní legislativa je z tohoto hlediska mnohem přísnější než v 60. letech, kdy se hřiště stavělo. Fotbalové hřiště není jen pěkně udržovaná louka, ale je to regulérní stavba, výrazně zasahující do terénu. Z toho všeho je zřejmé, že vybudovat náhradní hřiště s požadovanými rozměry a technickou kvalitou na druhém pozemku nešlo.
S autorkou lze souhlasit ale v tom, že město tehdy zvolilo cestu „nejmenšího odporu“ a nevyužitý pozemek dlouhodobě pronajalo, byť pro poměrně ekologicky šetrné využití. Dnes, kdy město již volné pozemky téměř nevlastní, neboť o několik let později přišlo v důsledku dalších restitucí o prakticky veškeré zastavitelné plochy, stojí skutečně za zvážení, zda současné využití je tím nejlepším možným.
Vášnivá debata žalovských patriotů nad projektem stacionáře na žalovském náměstíčku a jejich pochopitelná snaha získat vhodné prostory pro zázemí volnočasových aktivit mě vede k úvaze, zda by třeba na místě bývalých kabin AFK Žalov nemohl takový objekt vzniknout. Možná, že by i takový záměr narazil na limity archeologické ochrany území, ale za základní studii by to asi stálo. A nevylučuji, že možná by někdo přišel s nápadem ještě lepším.
