Věřejnost 
created by dji camera
Den před prvním sněhem jsme dosadili poslední ovocné stromy v sadu u únětické střelnice a ukončili tak další sezonu ne zcela bezpracné, leč nadšené až láskyplné péče o krajinu v blízkém okolí Roztok. Sezona je to již desátá, a to si věru žádá trochu bilancování.
Krajinu v našem okolí utvářela lidská činnost a především drobné extenzivní hospodaření od nepaměti. Svědčí o tom i pomístní názvy jako Kozí hřbety, Holý vrch nebo U oveček. Mozaika políček, pastvin a sadů se v místě i čase proměňovala až do druhé půlky 20. století a vytvářela pestrou paletu životních příležitostí pro široké spektrum přírodních druhů.
Bez péče, která těmto místům dala tvar a udržovala krajinu pestrou a plnou života, začala podléhat expandujícímu lesu a křovinám, které pohltily nejen stopy lidí, kteří v krajině žili a hospodařili před námi, ale i stále se zmenšující prostor pro, nyní ohrožené, přírodní druhy. Nikdo už si nezajde k panu Karlovi do Trojaňáku pro kravské mléko, ze stádečka paní Šebkové už je jenom vzpomínka, začalo odumírat vřesoviště a zpustly i staré sady mohutných třešní.
Ze snahy zvrátit ten smutný vývoj vzešel v letech 2014–2015 pilotní ochranářský projekt Beleco, z. s., jedné z předních českých ochranářských organizací a sdružení Roztoč jako jeho lokálního partnera. A protože šlo o obnovu území výrazně utvářeného pastevectvím, byla jako prostředek obnovy zvolena kontrolovaná pastva malého stáda ovci a koz doplněná sečí a výřezy náletových stromů a křovin.
Po ukončení projektu štafetu přebral náš spolek Jestřábník, respektive byl v roce 2016 založen právě s cílem zajistit dlouhodobé pokračování úspěšně nastartované péče.
A úspěšný projekt opravdu je. Po několika letech se péče začala projevovat, ohrožené druhy jsou stabilizované nebo se šíří, obnovuje se (i díky na déšť štědřejším rokům) i vřesoviště, které mělo na začátku projektu opravdu namále. Okometricky to potvrdí i laik, když na Řivnáč zabrousí v době květu zmíněných druhů.
Deset let je dlouhá doba, a tak projekt prošel několika úpravami. Někdy z důvodů změny vlastnických vztahů pozemků, v dalších případech jako reakce na posuny, ke kterým díky péči došlo.
Změn nedostál jen způsob práce v terénu, ale hlavně záběr a rozsah péče. Mimo původních stepí a vřesovišť jsme začali pečovat o hisotrické aleje, sady a stezky v krajině. Zvláště ty posledně jmenované nejsou jenom ostrůvky biodiverzity. Některé z nich vedya krajinou pravděpodobně už v prvním tisíciletí našeho letopočtu a jsou tak vlastně živými kulturními památkami. A spojují nás nejenom se sousedy v okolních vsích, ale i s lidmi, kteří v krajině žili před námi a po staletí ji utvářeli.
Z původních zhruba třech hektarů jsme se postupem času dopracovali k současným osmi, další tři hektary přibudou od příštího roku a budeme tak na krásných 11 hektarech. Pro představivost budeme mít tedy na starosti plochu o velikosti necelých dvaceti fotbalových hřišť, kolem dvou stovek ovocných stromů a několik kilometrů stezek a mezí.
A aby to vše mohlo vůbec proběhnout, museli jsme v počátcích projektu získat přes 50 stanovisek, souhlasů, vyjádření a prohlášení, že k tomu či onomu žádného stanoviska, souhlasu či vyjádření potřeba není.
Ač jsme z procesu jejich získávání byli tehdy notně opocení, dělá nám dnes ten, objemem mírně absurdní, šanon docela radost. Zajišťuje totiž možnost systematické, odborně vedené péče až do roku 2035. A to dává tomuhle kousku krajiny dobrou šanci na návrat k bývalé kráse.
Práce je to samozřejmě nemálo a spolek o pár lidech by se jí těžko v nutné kvalitě zhostil sám.
Naštěstí se těšíme podpoře a pomoci dobrovolníků, kteří neorganizovaně, nebo v rámci firemních akcí odvedou každoročně v krajině stovky pracovních hodin.
Nezbytnou finanční stabilitu projektu zajišťuje vícezdrojové financování. Z četných donorů je potřeba zmínit Agenturu pro ochranu přírody a krajiny, Český svaz ochránců přírody, Státní fond životního prostředí a Letiště Václava Havla.
Poslední díky jdou městu Roztoky, městské části Praha-Suchdol a obci Únětice. Jsou totiž vlastníky většiny oněch zmiňovaných hektarů a bez spolupráce s nimi by naše práce možná nebyla.
Tomáš Zděblo
