Václav Dolejší 
Možná jste si onu větu „to je škoda vyhodit“ už také někdy řekli. Netvrdím hned, že jde o vaše životní motto a propadli jste křečkování. Tedy hromadění nepotřebných věcí. Tuhle vážnou chorobu jistěže nemáte, docela určitě ne.
Ale ruku na srdce – že už jste taky nejmíň jednou zažili moment, kdy vám byl líto zbavit se té staré kabelky, nebo bot vyšlých z módy, či rozbité sekačky nebo třeba rozklížené židle? A na polici v garáži, na půdě nebo ve sklepě naštěstí zrovna byl ještě kousek místečka… Co kdyby se to ještě někdy hodilo, sice určitě ne. Ale opakuju znovu, co kdyby, že ano.
Tohle uvažování dost změnily dvě poslední velké globální krize. První byla pandemie covidu v roce 2020 a všechny ty následné lockdowny a zákazy. Dodnes si vybavuju tu kolonu aut s plnými vozíky na Lidické ulici před odbočením do sběrného dvora. Lidé byli zavření doma, nikam nemohli a tak se dali do úklidu sklepů a půd.
Ne vždy to bylo úplně ideální řešení. Doma se sice pěkně vygruntovalo, ale občas se do kontejnerů na odpad vyhazovaly i věci, které pro majitele ztratily hodnotu, ale někomu jinému by ještě mohly udělat radost.
Lepší řešení napadlo místní aktivisty v další krizi – po ruské agresi, kdy bylo třeba rychle sehnat spoustu nejrůznějších věcí pro ukrajinské rodiny prchající před válkou. Začalo to nenápadně – a narostlo do velkých rozměrů.
Nejprve to měla být jen jakási aplikace propojující lidi, kteří něco shánějí s těmi, kteří se něčeho chtějí zbavit. Pak z toho byl provizorní sklad v garáži rodiny Boledovičových, ani to po pár měsících nestačilo. Pak město nabídlo větší prostory v domě v ulici Za Cihelnou. A protože zájem byl ohromný i po opadnutí uprchlické vlny, humanitární válečný sklad se proměnil v mírový Komunitní šatník s vtipnou zkratkou KOŠ.
Funguje to tam báječně. K tomu si ještě přidejte další roztocké možnosti, jak věci nevyhazovat, ale poslat dál. Re-use buňku ve sběrném dvoře, která je sice na první pohled skromná a trochu ošuntělá, ale uvnitř najdete přeochotného odborného poradce Luboše Hůlku. A jestliže tu máme ještě tradiční roztocké Blešáky, pak si vůbec nemusíme klást nerudovskou otázku „kam s ním?“
Teď by možná někdo vědecký zajásal, že jde o učebnicový přístup v oblasti trvale udržitelného rozvoje. Více než snění o cirkulární ekonomice, která věcem dává druhý život, byla na počátku obyčejná lidská snaha navzájem si pomáhat.
Za to vše se sluší poděkovat zakladatelům Komunitního šatníku, jimiž jsou Marie Kantorová, Zuzana Šrůmová, Tomáš a Jakub Rolcovi, Martina a Dan Boledovičovi. Do týmu ještě patří parta dobrovolníků Lucie Kšajtová, Eva Kadlecová, Alena Svatková, Jana Kadeřábková, Dita Sýkorová, Eliška Westcott,
Jarka Doksanská, Anatoli Gončar, Elena Kadynsky a mnoho dalších náhodně nápomocných rukou.
Takže až si zas někdy při gruntování budete říkat větu „to je škoda vyhodit, to by se ještě mohlo hodit,“ máte pravdu. Určitě to nevyhazujte, hoďte to raději do KOŠe. Jen drobnost na závěr: dobrovolníci v šatníku nemají povinnost přijmout úplně vše, třeba polorozpadlé lyžáky teď v červenci. Někteří lidé mají pocit, že tam mají právo odvést vše a šatník má morální povinnost věci zužitkovat.
