Jaroslav Huk 
Na svatou Kateřinu jsem měl v téhle zimě poprvé ten velmi nepříjemný pocit, že nevím, na co šlapu. Ráno slabě pod nulou, všude mokro a někde i zbytky sněhu. Po dřevěných schodech, které už přes rok provizorně propojují lávku s vchodem do nádraží, jsem sestupoval opatrně, krok po kroku.
Schody jsou vůbec nebezpečná věc. Na ty hladké stačí déšť a na všechny trochu sněhu a mráz. A když nastane boží dopuštění, že prší na zmrzlou zem, pak pomůže jedině sůl, protože lepší neekologická sůl než rozbitá huba.
Ale proč jsem se o těch schodech rozepsal. Máme v Roztokách totiž dvoje skoro nové a třetí, byť mnohem kratší, brzy postaveny budou.
První schody vedou ke kostelu. Když se schvaloval rozpočet na rok 2023, přimlouval jsem se za odklad, protože běžná údržba spojená s opravou těch nejvyšších stupňů a klandrem v místech, kde nic není, by pár let vydržela, než se město dostane do lepší finanční formy.
Vedení města však stavbu prosadilo a stavební firmou byla provedena opravdu se ctí. Kostelní ulička nejen dobře vypadá, ale nedá se tomu nic vytknout ani z hlediska funkce a mělo by to tak vydržet „na věčné časy“. Pokud vzpomínám, tak „věčné časy“ trvaly 41 let, a to by kvalitní cihly a kamenné zídky rozhodně přečkat měly.
Druhé schody byly vybudovány v sousedství vzorně zrekonstruované vily č. p. 125. Nejsou to schody tradiční, z betonu, nebyly použity ani ostře pálené cihly, z nichž jsou zídky a schody v někdejší Haurowitzově zahradě. Schody jsou tvořeny ukotvenými ocelovými pláty, za nimiž jsou posazeny žulové kostky. Ani tyhle schody nevypadají rozhodně špatně. Jenže se stalo, co se stát muselo. Zatímco ocelové pláty se nepohnou ani o milimetr, kostky za nimi klesají dolů, jak si pod nimi sesedá podloží.
A tak už nyní u některých schodů (a nepočítají se na jednotky) přečnívá ocel nad kostky o centimetr nebo půldruhého centimetru. Cestou nahoru to ani nepoznáte, ale dolů stačí nešikovný krok, vyšší podpatek – a radši nedomyslet, co by následovalo. Oprava možná, reklamace nutná – ale kolikrát se to bude ještě opakovat?
A třetí schody se chystají. Rada města posvětila návrh architektů na schodiště, které bude navazovat na průchod v novém domě v Nádražní ulici, aby se lidé dostali rychleji k vlaku. A řešení je opět netradiční. Ne beton, cihly či kámen, ale COR-TEN. Tenhle dnes módní materiál vypadá jako zrezavělá ocel a vidíte ho třeba na vratech u kavárny Koroze.
Zásluhou radního Michala Hadraby se na návrh architektů, jehož realizace vyjde asi na 800 tisíc korun, mohli podívat i zastupitelé, kteří ho dosud neviděli. Estetickou stránku hodnotit nechci, je to stavba netypická, designová, a tak bude vyvolávat emoce. Kladné i záporné. Ale už na jednání zastupitelstva zazněly pochyby, co bude ta ocel, byť uměle zdrsnělá, dělat, až napadne sníh a trochu to přimrzne.
Nemyslím si, že by město mělo stavět všechno jen technicky solidně, ale na pohled obyčejně a tuctově. Nějaká změna, design nebo i provokace je občas potřeba. Ale má to dvě podmínky. Nemělo by to stát „majlant“ (a každý za sebe doplňte, kolik desítek procent navíc pro vás „majlant“ je). A především: ta stavbu musí dobře, spolehlivě a dlouhodobě plnit funkci, k níž byla určena. U schodů podle vily č. p. 125 se to moc nepovedlo. A u nádraží? Třeba to dopadne ještě jinak.
