Václav Dolejší 
Rychle foto
ROZHOVOR. Antonín Barák je uznávaným expertem na metodiku mládežnického sportu a především průkopníkem projektu Trenéři ve škol. Se zkušenými sportovními trenéry, kteří pomáhají učitelům v hodinách tělocviku, dorazil i do roztocké ZŠ Zdenky Braunerové. Jejich cílem je rozhýbat děti, jejichž fyzička je zoufalá. A ideálně je také nadchnout pro sportování. „V Roztokách jsme zahájili program v letošním školním roce a nabídneme v něm dětem tyto sporty: gymnastiku, atletiku, hokej – bruslení, fotbal, tanec, judo a basketbal,“ říká Barák v rozhovoru pro Odraz.
Jak vlastně vznikl nápad na projekt Trenéři do škol?
Dlouhodobě jsme vnímali s kolegy trenéry, že upadá kvalita pohybové gramotnosti dětí. Porovnávali jsme, jak vypadaly děti pohybově zhruba před třiceti lety a jak vypadají aktuálně. Ty rozdíly jsme vnímali obrovské. Školní prostředí jsme vybrali proto, že ho navštěvuje sto procent mladé populace. Chtěli jsme ovlivnit všechny děti beze zbytku, ne jen rozvíjet ty pohybově šikovné.
Jak to celé vlastně funguje?
Proškolení trenéři mládeže různých sportů – čím více sportů v konkrétní lokalitě, tím lépe – vstupují do výuky tělesné výchovy na první stupeň základních škol. Učí společně s učiteli formou tandemové výuky. Společně vedou hodinu, přičemž učitelé musejí mít vždy důstojnou roli a musejí být v hodině maximálně zapojeni. Trenéři učí vždy jednu ze dvou hodin tělocviku týdně.
Po jaké době trenéři rotují?
Po pěti týdnech. To znamená, že děti na konkrétní základní škole zažijí tělesnou výchovu v pětitýdenních blocích například s trenéry juda, gymnastiky, tance, házené, šermu, golfu, ragby, fotbalu a podobně. Hlavním cílem trenérů je rozhýbat všechny děti. Především děti, které organizovaně nesportují nebo je limitují určité poruchy – třeba chování nebo tělesné či mentální potíže. V tomto programu trenéři nesmí náborovat šikovné děti do svých klubů, ale všem dětem svůj sport v hodinách jen představovat.
To se mi líbí nejvíc, jak se snažíte rozhýbat a nadchnout pro sport právě i pohybově nepříliš nadané děti, kterým vtipně říkáte „moulíci“. Kolik máte případů, kdy jste třeba nesportující děti natrvalo přivedli k sportu?
V tomto ohledu nemáme žádné přesné statistiky. Vnímáme ale prakticky ve všech lokalitách, že se tento typ dětí na hodiny tělesné výchovy mnohem víc těší, baví je to. Projevují v hodinách obrovskou snahu hýbat se a zkoušet nové pohybové aktivity.
Úplně chápu, že to baví i vás trenéry, když nemusíte řešit jen branky, body, vteřiny. Najednou prostě nejste pod tlakem svých klubů na výsledky a výkony. Jaký je o projekt zájem?
Program jsme startovali před pěti lety na čtyřech základních školách v Praze 6. Po pěti letech intenzivní práce skvělého týmu nadšenců fungujeme v 31 lokalitách, ve více než 200 školách a obsluhujeme kolem 25 tisíc dětí. O program je stále velký zájem. A my máme radost, že se pro něj rozhoduje stále větší počet měst a obcí.
Co děláme v Česku se sportováním dětí špatně, že se jejich kondice v posledních letech tak strašně zhoršila?
Děti přestaly chodit po škole ven a ubylo jim markantně přirozených, pohybových aktivit. Ještě před dvaceti lety vypadal pohyb dětí úplně jinak než v dnešní době. Většina států v Evropě pochopila, že s touto situací musí něco systémově dělat. Školní prostředí se k tomu vyloženě nabízí. Česká republika je již jediná v Evropě, která má dvě hodiny tělesné výchovy týdně.
Tuším, že ani hodina tělocviku navíc nebude stačit. Co navrhujte dál?
Samozřejmě nestačí navýšit markantně počet pohybových aktivit týdně v rámci výuky, ale je potřeba také zajistit odborné vedení těchto hodin. Pokud bychom toto zvládli, bylo by potřeba za pochodu dobudovat potřebnou infrastrukturu ke sportování dětí a rodin s dětmi.
Zdá se mi, že v tomto jsou nevyužitá hřiště u škol, která se po skončení výuky uzavírají, zatímco v cizině tam i odpoledne mohu děti dál sportovat.
Souhlasím. Pohyb je pro děti v období mladšího školního věku důležitý pro nabudování emoční vazby k pohybovým aktivitám a rozvoj především mentálního zdraví. Pravidelný pohyb má silný vliv na rozvoj neurální sítě v mozku. Pokud se děti nehýbou v dostatečné míře každý den, jejich osobnostní rozvoj není komplexní.
Stejně si říkám, kam se poděl ten sokolský všestranný národ?
Jeden z důvodů vidím v časté rané specializaci při sportování dětí. A také velkém tlaku na výkon a dosahované výsledky u dětí. Mnoho dětí toto psychicky v pozdějším věku nezvládá a často velmi brzo se sportem končí. Děti přemýšlí emočně, proto bychom jim měli nabízet pohybové aktivity zajímavou a pestrou formou, při které by měly prožívat radost z činnosti a legraci s kamarády.
Václav Dolejší
