Stanislav Boloňský 
Restaurace Na Vrškách patří mezi ikonické tradiční roztocké hostince, vlastně k posledním fungujícím, když Maxmiliánka, Ajmovka, hostinec U Řeháků či U nádraží již zanikly. Vzhledem ke svému umístění v zatáčce u hlavní ulice ji nelze přehlédnout.
Tam, kde končily Roztoky
Ve dvacátých letech 20. století začala na rozparcelovaných polích výstavba nové roztocké čtvrti – Vršek. Restauraci pod názvem „Na Vrškách“ postavil podle plánů z roku 1927 mistr zednický Josef Ajm, velmi čilý roztocký podnikatel ve stavebnictví. Kolaudace domu, který dostal čp. 372, proběhla na dvakrát, v březnu a prosinci 1929; při realizaci totiž došlo ke změně projektu a významnému rozšíření stavby oproti původnímu záměru, včetně tanečního sálu. Restaurace pak byla postupně dále rozšiřována o nejrůznější přístavby – v roce 1931, 1936 s rekolaudací, potom ještě v roce 1940. Vlastníky domu byli stavitel Josef Ajm s manželkou Jaroslavou.
Restaurace byla sice počátkem 30. let napojena na obecní vodovod, ale kanalizace zde (ani nikde jinde ve městě) ještě nebyla. Jak je zřejmé i z jiných domů postavených v Roztokách J. Ajmem, mistr si s některými technologickými náležitostmi stavby hlavu příliš nelámal, stavěl hlavně rychle a levně. Z korespondence mezi ním a městským úřadem z roku 1941 však vyplývá, že kromě padajícího oplocení neměl podnik vyhovující záchody, ale dokonce ani žumpu na tekutý odpad. Majitel se hájil tvrzením, že „zřízení žumpy na splašky jest zbytečností, neboť čerstvé splašky vylévané přímo na zahradu nezapáchají“. S tím se však úřad (starosta Bernášek) nehodlal smířit, možná i proto, že německá okupační správa velmi zostřila obecné hygienické podmínky. K vybudování jímky došlo až pod hrozbou exekuce a trestního stíhání. Je třeba dodat, že na veřejnou kanalizaci byla restaurace připojena až v roce 1964!
RaJ nebyl zrovna ráj
V roce 1950 prodávají manželé Ajmovi dům čp. 372 Františku Drbohlavovi. Po roce 1948 se ale podmínky pro provozování veškerých živností, tedy i soukromých hostinců, radikálně zhoršily. Nový majitel se z provozu restaurace dlouho netěšil, neboť záhy mu byl podnik z vůle strany a vlády znárodněn, i když k oficiálnímu zapsání vlastnického práva na Československý stát došlo až v roce 1960. Hostinec pak provozovaly Restaurace a Jídelny Praha-západ. Prostory byly podstatně rekonstruovány v letech 1968 a 1985, kdy byl zrušen taneční sál a kamna na uhlí nahradilo ústřední topení.
S ohledem na nezákonnou konfiskaci nemovitosti v padesátých letech se po listopadu 89 domohli původní vlastníci navrácení domu v restituci, aby ho pak obratem prodali nové majitelce Věře Jílkové. Ve vlastnictví rodiny je restaurace dodnes.
Politika ve stínu pípy
Jak známo, v českých hospodách se také vždy dělala místní politika, byť tam někdy viselo i dvojjazyčné upozornění, že „politické rozhovory jsou zde zakázány“. Někdy byly bohužel i tajně monitorovány. Po revoluci 1989 se i tady „kuly pikle“, bylo to i (pohříchu dosti zakouřené) podhoubí lokální politiky. Postupně přišel zákaz kouření, zlepšila se nabídka jídel a kvalita vnitřního vybavení, vznikla venkovní přístavba, změnila se i klientela. Dnes už připomíná původní hostinec jen vstupní průčelí.
Polední rozhovor
Dnes už si zde nedáte ani „vepřo, knedlo, zelo“, protože restauraci mají v nájmu dva muži, původem z dalekého Afghánistánu, David Faqiri a Saleh Zabí. To mě zaujalo, a tak jsem se tam vydal na polední, trochu exotické menu. Při té příležitosti jsem se s panem Faqirim dal do řeči. Nakonec z toho vznikl docela dlouhý rozhovor (vedený v češtině), o který bych se chtěl se čtenáři Odrazu podělit.
Pane Faqiri, kdy a jak jste se vlastně do České republiky dostal?
Já jsem tady v Čechách už od roku 1985. Bylo to na základě mezivládní dohody mezi Československem a tehdejším Afghánským režimem Babraka Karmala podporovaným Sovětským Svazem. Mladí lidé z Afghánistánu byli vysláni na studia do všech zemí tehdejšího východního bloku, já víceméně náhodně do Československa. V letech 1985–89 jsem vystudoval strojní průmyslovku v Pelhřimově.
Mezitím propukla v Afghánistánu válka, tak jsem se domů už nevrátil. Válka byla hrozná, zasáhla snad každou rodinu. Zahynul i můj strýc a několik synovců. Rozdělila Afghánistán i vnitřně – na sekulární a islámskou část.
Odkud v Afghánistánu pocházíte, kde jste žil?
Já jsem Paštun, ze starého rodu, žil jsem v regionu Farah, to je v západní části země u hranic s Íránem.
Tady můj společník Zabí je ale Tadžik. Tadžikové jsou velmi silná menšina, v minulosti byl dnešní Tadžikistán součástí velkého Afghanistánu. Veškeré hranice v tomto regionu jsou vlastně umělé, vytvořené na základě válek, a tak je většina lidí u nás příliš neuznává. Z toho také vyplývají různé konflikty. Ale hlavní problém Afghánistánu byl vždy ten, že to je země nesmírně bohatá na surovinové zdroje, a tak o něj soupeřily nejrůznější mocnosti. Po středověké okupaci mongolským chánem nám v Afghánistánu zůstalo i mongolské etnikum. Pak jsme patřili pod Brity a po krátké nezávislosti nás okupovali Rusové a nakonec zde intervenovali Američané, teď zde máme Tálibán.
Jste dnes v kontaktu s původní vlastí?
Již 20 let se tam vracím, podnikám tam. Naše rodina vlastní několik lomů, zejména na onyx, granit a mramor.
V období před komunismem jsme měli i velký pozemkový majetek, cca 1,5 tisíce ha půdy. Bohužel proruský režim povolil jen 2 ha na osobu, ostatní nám vzali. No, ale trochu jsme je převezli, rozepsali jsem půdu na všechny členy rodiny včetně dětí, tak to nebyla úplná katastrofa… (směje se). Úplná katastrofa pak přišla s džihádisty, ti Afghánistán s prvky demokracie úplně zničili.
Jak jste se dostal do Roztok?
To byla úplná náhoda. Hledal jsem restauraci vhodnou pro můj záměr a tady byla zrovna volná.
Co bylo pro vás těžší, přizpůsobit se jinému kulturnímu prostředí, nebo podnebí?
Kulturní prostředí a vlastně i podnebí je v Čechách opravdu úplně jiné. Ale tím, že jsem sem přišel jako mladý člověk, tak jsem se rychle přizpůsobil. Moje první manželka byla Češka z Humpolce, máme spolu syna, který pracuje v Praze.
Čím se nejvíce liší Afghánistán od Česka?
Je odlišný prakticky ve všem. Zejména ale v propojení náboženství se státem a právním systémem. I afghánská ústava je odvozená od Koránu, islám je naprosto určující pro každodenní život, i pro vztahy mezi mužem a ženou. U vás jsou lidé mnohem svobodnější, náboženství zde nehraje podstatnou společenskou a politickou roli. Každé náboženství upřednostňuje muže, v Afghánistánu ale z 99 %. Češi jsou přátelští, zejména na vesnici.
Pro nás je asi nejviditelnější jiný vztah k ženám.
V Afghánistánu nemají ženy rovnocenné postavení, společensky ani právně. Nemají např. právo na rozvod, mají omezené právo dědit majetek, jsou tak říkajíc jen „polovinou muže“. Je omezen i jejich přístup ke vzdělání. Každý muž může mít legálně až čtyři ženy. Můj otec měl ovšem 10 žen. To je v Čechách naprosto nemožné, ale zas tady můžete mít milenky! (směje se).
Český jazyk musí být pro vás asi velmi těžký, on je těžký i pro řadu Čechů (teď se směji zasejá).
Teď už ne, přeci jen tu žiji už téměř 40 let, ale Zabí ještě trochu problém má, ten je zde od roku 1994. Moje děti už žádný jazykový problém nemají.
Co říkáte typické české knedlíkové kuchyni?
Zpočátku jsem nechápal, co jsou knedlíky, ale dneska již českou kuchyni oceňuji a chutná mi!
Taková svíčková, hovězí s rajskou omáčkou, guláš nebo moravský vrabec, to je super!
A co vepřové maso, které je v Čechách součástí tradičního jídelníčku?
Já osobně jím i vepřové, i když ho nijak nepreferuji. Přestože to islám nedovoluje, ono se jí i v Afghánistánu a ani se tam striktně neodmítá alkohol. Tyto náboženské požadavky se dodržují značně volně, jako i jinde v arabském světě.
Vidím, že tady zrovna probíhají nějaké stavební úpravy a celkové změny. Co bude Na Vrškách jinak a jaký máte business plán pro budoucnost?
Končíme s poledním menu formou bufetu. Chceme změnit celkový charakter restaurace. Bude to vlastně Lamb-gril. Tedy gril zaměřený na jehněčí a kuřecí maso a jako doplněk bude fungovat i chlebová pizzerie. Bude s pecí na dřevo, myslím, že jiné zdejší pizzerie takovou nemají. Vepřové tu nebude, ale není to kvůli náboženství, chceme to více přiblížit afghánským reáliím. Jehněčí maso je podle mého největší lahůdka.
Budeme zde provozovat i různé příležitostné hostiny, promoce, narozeniny a podobně. V pátek a sobotu večer počítáme i s nočním provozem. Otevírat chceme již začátkem září.
Tak to vám přeji úspěch a určitě přijdu vaši grilovačku otestovat.
