Stanislav Boloňský 
V letním čísle Odrazu zveřejnil spravedlivě rozčílený Roman Jandík článek „Zvyšování daní z nemovitosti je čuňárna, a ne konsolidace rozpočtu“.
Zdá se mi, že se na věc podíval jednostranným pohledem (skoro)majitele rodinného domu zatíženého nemilosrdnou hypotékou. Považuji proto za nutné některá fakta spojená se zdaněním nemovitého majetku doplnit, protože je to téma nejen vysoké, ale i komunální politiky.
Česko jako daňový ráj i peklo
Z daňového hlediska vidíme v ČR zjevný paradox. Na jedné straně vysoké zdanění práce (zaměstnanců), na straně druhé téměř nulové daně z majetku. Z tohoto pohledu se stalo Česko daňovým rájem pro spekulanty s nemovitostmi, takovou malou středoevropskou banánovou republikou. ČR funguje jako dokonalá pračka špinavých peněz, pocházejících zejména (ale nejen) z ruskojazyčné oblasti. A nejde přitom o drobné peníze, ale o miliardy. Děje se tak dvojím kanálem. Jednak prostřednictvím průtokových účtů přes ochotné „skořápkové“ firmy, které za provizi umožňují propírání nelegálních financí přes své bankovní účty. Druhou cestou, která je ovšem naprosto zhoubná pro trh s byty, je ukládání špinavých peněz do nemovitostí.
Jsme součástí evropského trhu
Nemovitost není jen rodinný domek využívaný k bydlení vlastní rodiny, placený (většinou) z řádně vydělaných a již jednou (snad) zdaněných peněz. V tomto směru, i též jako vlastník nemovitosti, naštvání Romana Jandíka chápu. Souhlasím s tím, že pro majitele rodinných domů je plánované zvýšení daně z nemovitosti – v situaci zdražení hypoték i všech životních nákladů, zejména energií, velmi nepříjemné. Musím ale také dodat, že zdanění našich nemovitostí je v rámci Evropy velmi nízké, ne-li nejnižší. Je zcela neporovnatelné s výší daně z nemovitostí v Anglii nebo Francii. A že zdanit dům dává smysl i z hlediska ochrany životního prostředí je naprosto logické – každý nese uhlíkovou stopu, a ne malou. Každá nemovitost svým provozem zatěžuje infrastrukturu a životní prostředí.
Haly, kam se podíváš
Nemovitosti jsou ale i stavby určené k podnikání čili k tvorbě zisku, např. velké investiční a průmyslové celky, včetně ohavných skladovacích hal, gigantické administrativní areály, hotely apod. O zdanění průmyslových staveb jde nyní především. Záleží samozřejmě na vládě a Sněmovně, jak dokáže příslušný zákon formulovat, nicméně již v červenci rozhodl Ústavní soud, že obce mohou průmyslové areály a obří skladové haly, které obklíčily hlavní město ze všech světových stran, zatížit progresivní daní z nemovitostí. V řadě případů, kdy tyto areály vlastní cizokrajný vlastník, půjde o jediné efektivní zdanění těchto celků ve prospěch našeho státního rozpočtu.
Je trh s byty ještě volný?
Jde ovšem i o tzv. investiční byty, do nichž investoři (různého, často nejasného původu) ukládají své velké peníze, jinak podléhající chorobě inflace. V uplynulých desetiletích založily svůj byznys některé developerské firmy na jejich výstavbě a prodeji a ani se tím netajily. Vlivem spekulativních nákupů se ceny nemovitostí „utrhly ze řetězu“, takže např. v Praze je potřeba na koupi nového bytu průměrné výměry až 14 ročních platů, což řadí Česko na nejhorší místo v Evropě. Přitom nové byty jsou zde rozprodány ještě dříve, než se začnou stavět, a to i při současných astronomických cenách. To pak můžete stavět jak o život a bytů k bydlení (za dostupnou cenu) bude stálý nedostatek. Český realitní trh je výrazně deformován a vystaven tlaku stále strmě rostoucích cen bytů. Určitou cestou, jak tomuto trendu (částečně) čelit, by bylo progresivní zdanění těchto investičních bytů. Je to přeci také forma ziskového podnikání.
V bytech se má bydlet
Problém zdanění investičních bytů ovšem není v naší legislativě v současné době uspokojivě vyřešen (např. na rozdíl od Rakouska). Lze tedy vlastnit libovolný počet bytů a ty buď využívat k výhodným krátkodobým pronájmům, nebo je i prostě zakonzervovat a nechat je prázdné. Je to dnes pořád výhodnější, než peníze uložit v bance; zdanění nemovitostí je totiž neporovnatelně nižší než stálý růst jejich cen. Podle kvalifikovaného odhadu je jen v Praze asi 40 tisíc prázdných bytových prostor, a to i v centru. Doporučuji si udělat malou procházku ulicemi v centru Prahy (např. Hybernskou ulicí) či po Vinohradech a zvednout oči od chodníku do výše druhého patra. Budete překvapeni množstvím „slepých oken“ ve zcela prázdných domech. Takto je možné stavět nové byty zrychleným tempem, s novým stavebním zákonem, s podporou státu, ale stejně bytů pro normální bydlení nebude dost. Pokud bude byt považován za běžné tržní zboží, nikoliv za komoditu se specifickým určením. Fabriku vlastnit můžete, ale nemusíte, bydlet ale někde musíte. Bydlení je jednou ze základních lidských potřeb, bez střechy nad hlavou jste ztroskotanec, bezdomovec. Bez bytu nefunguje ani rodina, která je, jak známo, „základem státu“.
Co Čech, to chatař či chalupář
Základní lidskou potřebou ale již není vlastnictví rekreační nemovitosti, v tom jsme přeborníci ještě z doby socialismu, kdy budovat chatu či chalupu byla jediná smysluplná činnost pro volný čas. Takže i rekreační nemovitosti by měly být zdaněny progresivněji než běžný rodinný dům, což píši jako majitel rekreační nemovitosti.
Progresivní zdanění některých nemovitostí by tedy mělo být samozřejmostí i bez ohledu na potřebu konsolidace veřejných rozpočtů, o níž nelze pochybovat. Je samozřejmě k diskusi, zda výnos z této daně má jít stoprocentně do rozpočtů obcí (jako dosud), ale nelze souhlasit s tvrzením Romana Jandíka, že obce hospodaří špatně, je to z pravidla právě naopak. Správci státní kasy by se měli naopak z hospodaření většiny obcí poučit. Hospodařit s takovými schodky, s jakými „hospodaří“ stát, by dozorový orgán (MF ČR) obcím nedovolil.
