„Samostatný Žalov? Nechala bych to spát“

Rozhovorem s Evou Sodomovu uzavíráme v Odrazu sérii interview se všemi členy vedení města. Mluvili jsme se starostou, místostarosty i všemi radními. V příštích vydáních dáme prostor také lídrům opozičních stran.

Proč je vlastně Cesta pro město součástí radniční koalice, když ta by se bez vašeho jednoho hlasu obešla a měla dostatečnou většinu v zastupitelstvu?

Tady platí, že lidská paměť je krátká. Po vyhlášení výsledků komunálních voleb v říjnu roku 2022, ještě tentýž večer vznikla překotně koalice Roztoky sobě, PRO Roztoky a Žalov, ODS a naše Cesta pro město. Bylo podepsáno memorandum o spolupráci, avšak ODS z toho hned druhý den vycouvala. Koalice 11:10 jim přišla příliš křehká. Naše sdružení mělo sice jen jeden mandát, ale byli jsme jazýčkem na vahách.

To je docela oblíbená role v politice. Jak jste si to užívali?

Věděli jsme již před volbami, že Sakura půjde s TOPkou a nikdo je nerozdělí. Proto vyjednávání touto cestou bylo zbytečné. A protože jsme chtěli být součástí koalice, převážili jsme jazýček na druhou stranu. Tudíž koalici nyní tvořila TOP 09, Sakura a Cesta. Opět křehkých 11, stačí kýchnout a rozsype se. Proto se začalo vyjednávat se sdružením „Roztoky sobě“, a toto sdružení posílilo koalici až po několika dnech. Kdyby nabídku odmítli, neprosadili by nic ze svého volebního programu.

Takže jste nikdy neuvažovali o opozici?

Opozice je velmi důležitá, je to takový hlídací pes, který kontroluje, kde koalice udělala chybu. Ale když budu upřímná, řeknu, že být v opozici v komunální politice považuji za promarněný čas. Ano, v opozici můžete psát kritické články do Odrazu a na Facebooku, můžete houževnatě oponovat, ale to je tak vše, co můžete. Nic ze svého volebního programu nenaplníte. Ale „Cesta“ chtěla pro město pracovat, něco vytvářet, alespoň z části naplňovat to, co slibovala před volbami. A proto jsme se dali touto cestou. 

Jako radní máte na starosti mimo jiné silnice i chodníky a zároveň také záležitosti Žalova a Levého Hradce, obojí společně s místostarostou Tomášem Novotným. Jak se vám spolupracuje?

S Tomášem Novotným jsme byli dlouhá léta nepřátelé. Jsem ráda, že se to změnilo. Politika je diskuze, jako ostatně všechno, a výměna názorů v demokratickém světě neznamená, že se na sebe budeme stále mračit. Tomáš má dlouholeté zkušenosti v komunální politice a je ochoten se o ně podělit. Je někdy výbušný, ale to k této pozici patří. Já jsem zastáncem činů, ne slov, a v tom si rozumíme.

Jak se to projevuje?

O realizaci chodníků se někdy přetahujeme, já prosazuji chodníky žalovské, on zase roztocké. Musím ovšem přiznat, že chodníky v oblasti na Vrškách potřebují v současnosti nejvíce péče. Máme na starosti také dětská hřiště. Na podzim jsme spolu objížděli hřiště a zjišťovali závady a nedostatky. Shodli jsme se, že je nutný nový povrch hřiště v Zaorálkové ulici. Finančně nám pomůže dotace od ČEZu.

Existuje nějaký plán či pravidla, podle nichž se postupuje při opravě silnic a chodníků? Nebo je to nahodilé, co si který radní zrovna prosadí?

Plán či pravidla oprav vycházejí ze stavu jednotlivých chodníků a ulic. Realizují se postupně, podle míry poškození. Přednost mají ty ulice, které nemají chodníky vůbec a většinou se staví jen po jedné straně ulice. Osobně si myslím, že město by mělo mít chodníky po obou stranách ulice, ale zatím nám to rozpočet neumožňuje. V budoucnu, postupně, možná, snad…

Cesta pro město má tradičně největší podporu v Žalově. Co cítíte jako největší slabinu této kdysi samostatné části města?

Největší slabinou Žalova je nedostatečná občanská vybavenost. Schází nám zdravotní zařízení, obchody, kulturní sál. Dům seniorů se plánuje, ale vše je velmi daleko, vše trvá dlouho. Obchody a služby nevznikají nejen proto, že nejsou pozemky a prostory, ale také proto, že Roztoky mají stále punc noclehárny Prahy. Přes den je pohyb lidí ve městě minimální a obchodníkům a živnostníkům se nevyplatí vytvářet nové provozovny. Do Prahy to máme kousek a mnozí z nás dávají přednost kultuře nebo restauraci v Praze.

To je známý fenomén, týká se všech obcí kolem Prahy. Co s tím?

Třeba když mluvím o kultuře, máme velký deficit v tom, že město nemá kulturní dům nebo sál, kde bychom mohli hostit divadelní umělce, pořádat koncerty, zábavy nebo promítat filmy. Tento deficit velmi brzdí kulturní život v Roztokách. 

Vy také usilujete o vybudování nějakého parku v Žalově. Proč vlastně?

Už při veřejném projednání územního plánu Roztok jsem na tento nedostatek upozornila a projektant mi odpověděl, že na park nejsou pozemky. Rozlišujme, prosím, park a veřejnou zeleň. Žalov má mnoho zelených míst jako Řivnáč, Levý Hradec, Holý vrch atd. Ale může snad matka s kočárkem, která musí chodit s miminkem denně na dvou a vícehodinovou procházku, jezdit po Řivnáči? Musí chodit po ulicích a nenajde ani lavičku, kde by si mohla odpočinout a třeba číst. A mimochodem, jak všichni víme, naše populace stárne a lavičky jsou zapotřebí aspoň každých 500 m. Jinak musí staří lidé odpočívat na podezdívkách plotů. Snažíme se je rozmnožit.

Kromě parku prý sníte i o bazénu…

Možná, že si někdo řekne, že je to přehnaná a ambiciózní myšlenka, ale uvědomte si, jak důležité pro správný vývoj našich dětí a pro zdraví  občanů je plavání. Je to jedna z mála sportovních aktivit, možná jediná, která nezanechá zdravotní následky ve stáří. Naopak. Plavání je rehabilitace pro všechny věkové skupiny. To je však zatím utopie.

Jak vlastně vnímáte občasné vtipy na téma, že usilujete o odtržení Žalova?

S myšlenkou odloučení si stále někdo pohrává. Někdo to myslí žertem, někdo zcela vážně. Začalo to již v 60. letech 19. století, kdy došlo ke stavebnímu rozmachu Žalova a v kronice se psalo, že Roztoky jsou jen podruhem Žalova. Není divu, že se to nelíbilo roztockým rodům Tučků, Braunerů a dalším, a v čele s radním Vošáhlíkem a majitelem zámku Josefem Lederem ml. usilovali o odloučení od Žalova. Nakonec byla jejich snaha korunována přípisem smíchovského Okresního výboru z roku 1867, který rozhodnul o odloučení Roztok od Žalova. Skoro sto let trvalo, než se zase někdo jiný usmyslil, že se Žalov a Roztoky musí sloučit. Po 2. světové válce nastal dnes již známý a nechvalný politický vývoj. V roce 1960 došlo přes odpor občanů k direktivnímu sloučení Roztok a Žalova. A tak jsme se opět sloučili a museli se povinně veselit. Smutný to příběh.

Proč smutný? Podle mě je jedním z problémů Česka právě rozdrobená a neefektivní samospráva…

Smutný v té direktivě a povinného veselí. Myšlenka odloučení však stále zůstává někde v podvědomí občanů. Můj předchůdce Ladislav Kantor o tom mluvil mnohokrát a znám i mnoho žalovských občanů, kteří si s touto myšlenkou pohrávají. Rozdělení obcí je velmi náročný proces. Vyžaduje řadu administrativních opatření, jako je rozdělení majetku, zákonných dokumentů a infrastruktury. Může dojít k úbytku sdílených zdrojů, jako jsou finance, služby, veřejné instituce nebo již zmíněná infrastruktura, a to může mít negativní dopad na obě vzniklé obce. Mohlo by to způsobit více škody než užitku. Proto bych nechala myšlenku o rozdělení raději spát. Kdo ví? Možná se opět někdo postará o její probuzení.

Vraťme se tedy do reality. Mimo jiné máte na starost průtah města. Do kdy myslíte, že se této slibované krajské investice dočkáme?

Již desetiletí se ozývají hlasy volající po rekonstrukci hlavní silnice procházející našim městem. Volal po ní již před mnoha lety lídr strany Volba pro město Ladislav Kantor, dříve člen kapely CK Vokál, později poradce prezidenta Havla, a nakonec člen zastupitelstva našeho města. Právě na jeho práci jsme navázali, protože naší prioritou je právě rekonstrukce průtahu.

Ladislav Kantor zemřel před devíti lety nedočkal se ji.

Obávám se, že cesta na věčnost je reálnější než se dočkat rekonstrukce naší silnice. Víme všichni, kolik silnic ve Středočeském kraji je v dezolátním stavu a protlačit se na přední místo v pořadí není lehké.

Co s tím můžete udělat vy, kromě soustavného tlaku na kraj?

Svou úlohu radní pro průtah jsem vzala velmi vážně. Začala jsem se zajímat o vše, co se týkalo práce na projektu. Účastnila jsem se jednání s projektovou kanceláří PUDIS i se zástupci kraje a města. Projekt pokračoval velmi slibně. Schválila se podoba křižovatek, roztocká serpentina byla rozšířena, skály zpevněny, byly provedeny průzkumné vrty v serpentině, byly pořízeny souhlasy a dohody s majiteli sousedících pozemků. Vypadalo to, že se projekt blíží do finále.

A co se stalo?

Při průzkumu podpůrné zdi v serpentině se zjistilo, že je ve špatném stavu. Je logické, že když se bude stavět zbrusu nová silnice, která bude stát milióny, nemůže se stavět na rozpadající se stoletou zeď. A tady jsme narazili na časový skluz. Přesto se dohodlo s krajem, že se podá žádost o stavební povolení, ze kterého se vyjme serpentina, aby se tím neztrácel další čas. Zdržení je u výkupu zbylých pozemků a pomalé jednání kraje. Městu zbývá jen upomínat, upomínat, upomínat… A kdy se jí dočkáme. Nezbývá nám než doufat, že se snad kopne příští rok.

Rekonstrukce serpentiny se překvapivě oddaluje, i když jde o havarijní stav vyžadující okamžité řešení. Jak je to možné?

Máte pravdu, stav serpentiny je havarijní, ale přesto si přípravné postupy žádají mnoho času. Město muselo zajistit pro kraj možnost záboru pro stavbu lešení na pozemcích, které nejsou v majetku města. Muselo získat souhlasy majitelů pozemků. Zdržením bylo i získání souhlasu nesvéprávné osoby soudní cestou. To stálo mnoho času, ale povedlo se a předalo Středočeskému kraji.

Čekal jsem, že když jde o havarijní stav, půjde to rychleji a bez tradiční byrokracie.

To my všichni. Kraj vypsal výběrové řízení a předpokládalo se, že stavba vypukne v březnu.  Do výběrového řízení se však nepřihlásila žádná firma. Pravděpodobně byla podhodnocená cena zakázky. Kraj musel vypsat nové výběrové řízení, kam se jedna firma přihlásila, ale výběrové řízení bylo zrušeno pro nepodloženou kvalifikaci firmy. Nyní se bude vypisovat již třetí výběrové řízení a na opravu serpentiny budeme opět čekat. Pak přijde zima a bude další důvod, proč nezačít se stavbou. Je to pro všechny velmi frustrující.

Na závěr osobní otázka: Jak jste se vlastně s manželem Viktorem, známým hudebníkem, dostali do Roztok?

Manžel i já jsme byli členové divadla Semafor, i když ne ve stejné době. Znali jsme se s Miloslavem Šimkem, který nás jednoho dne pozval do svého domečku, bývalé fary na Levém Hradci. Od té chvíle jsme začali přemýšlet o životě na „venkově“. Tehdy , před půlstoletím, to ještě venkov byl. Žalov však nebyl pro nás místem neznámým. Máme tady jednu rodinnou větev, která zasahuje hluboko do historie. Eleonora Sodomová, zpěvačka a současnice Zdenky Braunerové, se provdala za žalovského lékárníka Františka Zimmera, jednoho ze zakladatelů zdejšího Sokola a člena městské rady. Píše se o nich v žalovské kronice a odpočívají na hřbitově na Levém Hradci. A tak, když zavolala manželova sestřenice ze Žalova, že se prodává domek, neváhali jsme a rozhodli se žít na místě svých předků. Asi zapůsobila nějaká rodinná pouta a drží nás tady už skoro půl století. To mluví za vše.

Václav Dolejší