Někdy si říkám, že jsem v těch pradávných normalizačních časech měl s sebou nosit nebo vozit starou rodinnou flexaretu a občas zaostřit a zmáčknout spoušť. Mohlo se zachovat pár fotek. Ale černobílých. Ty, které mám uložené kdesi v hlavě, jsou v barvách.
Na té snad úplně první jsou sice už zpustlé, ale stále ještě oplocené zahrady, které jsem míjel při své výpravě na zánovním favoritu po cestě z Vršek směrem kamsi k Úněticím, pak se cesta stočila a objevil jsem se na rozcestí v Žalově.
Na další je obrovská plantáž ostružin za koncem ulice, která nesla tehdy označení 7. listopadu.
Na jiné jsem zachytil nekonečnou a pomaloučku se posunující frontu před samoobsluhou, které nikdo neřekl jinak než U Blažka.
Znovu si prohlížím popadané a vyvrácené smrky po vichřici v roce 1974, na jedné z nich je stříbrný smrk u našeho domu, který se zlomil tak vysoko a dopadl tak šťastně, že se opřel špičkou o protější chodník a vůbec neublížil plotu.
A následuje samozřejmě řada fotek z nádraží. Šlechtična (tedy parní lokomotiva řady 475) v čele „dělnického“ vlaku, přijíždějícího do Roztok nepravidelně kolem půl sedmé ráno se čtyřmi beznadějně narvanými vagóny. Fotka z památné jízdy, kdy za lokomotivou (už dieselovou) přijely vozy jen tři, dav čekajících vzal ztečí poštovní vůz a cestovali jsme ve společnosti asi třiceti králíků v přepravkách putujících na celostátní výstavu drobného zvířectva. A taky snímky Mašinky, prosperující nádražní knajpy, byť ji mám zachycenou jenom zvenčí, protože uvnitř jsem snad nikdy nebyl.
O pár let mladší je fotka nízkého lesíka před srázem Žalovského potoka. Kostel byl vidět úplně stejně jako dnes, ale mě tehdy zajímala skripta, kdesi položená v trávě, do nichž jsem občas nahlížel, když mi došla nit a zjistil jsem, že takhle bych tu zkoušku neudělal.
Z druhé půlky osmdesátých let je v albu jen pár fotek z provozů penicilínky a jeden unikát. Záběr na prvomájový průvod, který se ubíral Tichým údolím jako každý rok, jenže tehdy se zprotivili ti úplně nahoře. Bylo pár stupňů nad nulou, vichr s dvěma chlapáky nesoucími několikametrovou rudou a československou vlajku mával ze strany na stranu a pak rušil i projev okresního tajemníka z tribuny před Maxmiliánkou.
Devadesátky. Já vím, že je dneska kdekdo spojuje s mafiemi, mordy a kdesi prošustrovanými miliardami, ale pro mě zůstanou báječnou dobou, kdy se tisíce lidí, bez všech dotačních berliček a marketingových akcí, vrhly do podnikání a kdy se vesnice a města začínala měnit ze šedivých kasáren na živá sídla.
Mám z nich řadu fotek roztockých krámků, které suplovaly chybějící velké prodejny, obcházel jsem je a porovnával ceny (taky pro Odraz), protože, světe div se, už se krám od krámu lišily. Obchůdky smetl čas, jen jeden stojí na svém místě, v horní části Havlíčkovy ulice. Ano, je to ta maringotka u domu čp. 902, později prodejna partiového zboží. I v takových krámcích se před třiceti lety prodávalo.
A pak začala jiná doba. Metropole začala nasávat desetitisíce lidí a její okolí se proměnilo ve staveniště a síť přeplněných silnic a uliček. Místo drobných živnostníků a stavitelů přišli jiní sekáči. Pro někoho jsou začátkem téhle doby záběry z povodní. Já mám v albu fotku o trochu starší.
Je z jednání rady města, na níž nám Petr Tříska oznámil, že někdo byl rychlejší než my, nelitoval cesty k protinožcům a uzavřel kšeft století. Fotka je neostrá a do tváří radních není moc vidět, ale v jejich výrazu byla směs zklamání, nejistoty a tušení, že se stane něco, s čím před pár lety nikdo nepočítal.
Z posledních pětadvaceti let už má asi kdekdo snímky v mobilu. Ale něco se na sebelepší fotoaparát nebo mobil zachytit nedá. Změny v myšlení lidí, v jejich nárocích, očekáváních a mentalitě. To, jak se stáváme Prahou, i když nás odděluje krajská hranice.
Ale to by bylo na jiné vyprávění. Anebo na jinou zpověď.